Terorizující islám a rouhající se Západ: Být či nebýt Charlie?

Tvrzení, že islám se nerovná terorismus, není založené na empirické zkušenosti, nýbrž na logické nutnosti. Náboženství, coby myšlenkové systémy, jež odpovídají na otázky týkající se transcendentna, nejsou ve své podstatě ani násilná ani mírumilovná, ale nabízejí nespočet výkladů. Empirická zkušenost, že mnoho teroristů v posledních patnácti letech využívá a zneužívá islám k legitimizaci svých činů, neznamená, že islám je sám o sobě pouze terorizující.

V předchozích dekádách byl hlavním legitimizačním nástrojem teroristů nacionalismus, který je ve své podstatě také náboženstvím. (Jeho premise, že hranice národních a politických jednotek se mají překrývat, je nutno věřit; nelze ji pochopit rozumem.) Nikdo rozumný přitom nesrovnával činnost českých národotvorců 19. století s praktikami, jež užívaly k prosazení svých cílů ETA ve Španělsku, IRA ve Velké Británii, či Palestinci v Izraeli. A islám coby náboženství je stejně rozmanitý jako nacionalismus.

Tak jako by dnes většina ke křesťanství se hlásících Evropanů neschvalovala nejen středověkou podobu inkvizice, ale ani desekularizaci státu, ve kterém žijí, většina muslimů nevyznává radikální salafíjskou nebo takfírijskou interpretaci islámu. Kořeny současného islámského terorismu neleží v terorizujícím islámu, neboť islám sám o sobě není více či méně terorizující než ostatní náboženství.

Sociální původ islámského terorismu

Terorismus ospravedlňující se islámem má svůj původ téměř výhradně v blízkovýchodních arabských zemích a úrodnou půdu nachází v padlých a rozvrácených arabských státech, zejména v Sýrii, Iráku a Libyi. Výjimku potvrzující pravidlo představují Afghánistán a Pákistán, země nearabské ale vnitřně rozvrácené, poskytující zázemí původně a převážně arabské Al-Káidě a v poslední době také výhradně arabskému Islámskému státu. Skutečností zůstává, že samotní islámští teroristé se z Afghánistánu a Pákistánu převážně nerekrutují.

Kořeny současného islámského, přesněji řečeno islámem se legitimujícího, terorismu je třeba hledat v sociální realitě postkoloniálních arabských zemí. Jak ve své studii o Islámském státu tvrdí Richard Barrett, bývalý britský diplomat a zpravodajec, který v letech 2004 – 2013 vedl pozorovací tým OSN sledující činnost Al-Káidy a Talibanu: „Samozvaný Islámský stát je historickým neštěstím, jež zapříčinila mnohá sociální, politická a ekonomická pnutí na Blízkém východě i za jeho hranicemi.“ Islámský stát, který je dnes považován za hlavního světového protagonistu radikálního islámu, podle Barretta drží při životě šest základních faktorů: hluboká dělící linie mezi sunnitskou a šíitskou konfesí, která od íránské revoluce v roce 1979 ve zvýšené míře určuje mezinárodní politiku na Blízkém východě; naprostá nedůvěra občanů arabských zemí ve schopnost svých vládců vládnout spravedlivě; po opakovaných intervencích v Iráku upevněné přesvědčení blízkovýchodních muslimů, že Západ vede válku proti jejich náboženství a nezávislosti jejich zemí; informační bublina vytvořená přívrženci Islámského státu, kterou nemohou proniknout informace zvenčí; nedostatek přitažlivých alternativ při hledání osobní identity, smyslu života, sounáležitosti a duchovního naplnění a naprostá nečinnost Západu, pokud jde o snahu změnit současný stav věcí. „Shrnuto, kulturní, vzdělanostní a náboženská stagnace, tak patrná ve většině Blízkého východu a severu Afriky, neumožňuje žádný jiný způsob přemýšlení o budoucnosti kromě touhy vrátit se do minulosti a začít znovu.“ A přesně na tomto závěru – že východisko leží v minulosti – je postavena radikální salafíjská interpretace islámu.

Islámský terorismus má kořeny v blízkovýchodních islámských společnostech, ale nikoliv v islámu samotném. „Nejaktivnější přívrženci Islámského státu většinou své náboženství neznají dost dobře na to, aby mohli odporovat překroucenému islámu, jejž hlásají ideologové Islámského státu,“ tvrdí Richard Barrett.

Cílem teroru je strach

Tento příspěvek ovšem nemá za cíl podpořit silný proud „anti-islamofobie“ či „anti-antiislamismu“, který se rozmohl v médiích a na sociálních sítích jako odezva na vzestup islamofobie v některých evropských zemích včetně Česka, nýbrž klasifikovat a oddělit chybně slučované pojmy a navrhnout implicitní závěry.

 Demografickou skutečností zůstává, že arabští muslimové představují pouhou pětinu světové islámské populace. Čtyři země s největším počtem vyznavačů islámu – Indonésie, Pákistán, Indie a Bangladéš – jsou nearabské a nezdá se, že poskytují hlavní základnu islámskému terorismu. (Vlivnou indonéskou organizaci Džamá islámíja lze v této souvislosti považovat za místní pobočku Al-Káidy.) Proto je třeba vést ozbrojený boj proti islámskému terorismu, a nikoliv rétoricky a sociálně ostrakizovat islám coby náboženství a následně se za to kritizovat a stydět.

Další nutností je nenechat muslimské teroristy vítězit. Historicky ojedinělé vzedmutí veřejné solidarity s jedenácti zavražděnými redaktory časopisu Charlie Hebdo vyjádřené existenčním ztotožněním „Jsem Charlie“, mohutné policejní manévry a viditelná bezpečnostní opatření v několika evropských zemích, jejichž nejcitelnějším důsledkem byl další nárůst strachu mezi jejich občany, a stále dokola vysílané záznamy samotných útoků dokonale splnily cíle teroristů. Informační prostor, jenž média věnují pařížským útokům, je přesně tím, co teroristé chtějí. Cílem jejich útoků nejsou přímé oběti v řádu desítek, výjimečně jako 11. září stovek, lidí, ale vyděšené desítky milionů těch, kteří před televizní obrazovkou či monitorem počítače fascinovaně sledují dokola se opakující záběry maskovaných mužů se samopaly. A kteří následně, v domnělém zájmu své bezpečnosti, tolerují omezení vlastních svobod ze strany vlády svého státu. A kteří přijímají radikální, odpor vzbuzující, chápání islámu, jež nemá s jeho většinovou interpretací mnoho společného, čímž zpětně radikalizují vnímání Západu v očích dosud umírněných blízkovýchodních muslimů. Jak tvrdí český arabista Jan Čuřík, evropští nacionalisté vnímají islám stejně jako salafisté, jako pouze jeden, nedělitelný a doslovný.

Být či nebýt Charlie?

Je neuvěřitelné pozorovat, jak se pozice západních liberálů, západních konzervativců a (nejen západních) muslimů ve veřejné debatě posledních týdnů navzájem redukují na radikální pojetí původně komplexních a rozmanitých stanovisek. Evropská osvícenská tradice svobody slova je zjednodušována na hanění cizích náboženských symbolů, které popírá původně rovněž osvícenskou tradici náboženské tolerance. Náboženská identita milionů muslimů je redukována na schvalování krvavých teroristických činů, vyjádřené heslem „Nejsem Charlie“. Radikalizovaní muslimové se paradoxně stávají spojenci evropských radikálních konzervativců a nacionalistů v jejich boji proti liberálům. Umírněné středové pozice v jednotlivých názorových proudech se vyprazdňují na úkor fundamentalistických okrajů. Komplexita evropského osvícenství a arabského islámu je zjednodušena na hamletovskou otázku „Být či nebýt Charlie?“, na kterou neexistuje neutrální odpověď.

Ani Fukuyama ani Huntington

V 90. letech se politologové rádi přeli, zda svět odpovídá Fukuyamově liberálnímu univerzu „Konce historie“ či Huntingtonově „Střetu civilizací“. Po 11. září 2001 rádi tvrdili, že Huntingtonova vize převážila. Jako obvykle je realita složitější než akademické pokusy o její uchopení. Svět se mnohem spíše nachází v multipolárním kulturním střetu, v němž ani Západ ani islám nejsou zastoupeny jednou jedinou kulturou.